Pohádky z naší zahrádky

Jak pavouček cestoval
(aneb pavoučci se rádi na podzim toulají po světě)

Na podzim se pavoučci moc rádi toulají po světě.

Snovají si zvláštní cestovní pavučinky a pak čekají na ten pravý vítr, který by je dofoukal, kam si zamanou.

A letí si na takové pavučince třeba k moři nebo na vrcholky hor, nebo možná až na konec světa.

Lidé říkají, že letí babí léto. Ale kde! To není žádné babí léto, ale jen nějaký zcestovalý pavouček na prázdninách nebo dovolené.

I pavouček Soukal, co měl svou rodnou pavučinku mezi plaňkami plotu od naší zahrádky., dostal jednoho dne náramnou chuť vyrazit si do světa.

„Letos žádné hory, žádné moře. Poletím do Prahy,“ rozhodl se.

Uháčkoval si lehoučkou cestovní pavučinku – třpytila se krásně vypnutá mezi plotem a jabloní – jen vyrazit. Zbývalo jen se poptat u rosničky na jízdní řád.

„Kdypak, prosím, fouká nějaký šikovný vítr na Prahu?“ zeptal se rosničky, když vystrčila hlavu z okna své cestovní kanceláře. Úřadovala ve stínu pod lopuchovým listem.

Rosnička listovala v jízdním větrném řádu: „Tak to máme…v osm patnáct fouká osobní jihovýchodní vítr…“

„Tím pojedu!“ zaradoval se pavouček.

„To nejde,“ zarazila ho rosnička. „S jihovýchodním větrem by ses dostal leda do Lhoty – ne do Prahy. Hm, v deset dvacet fouká jihozápadní rychlík…“

„Pojedu rychlíkem!“ těšil se pavouček.

„Rychlíkem nelze,“ zkazila mu radost rosnička. „Tenhle rychlík Prahou pouze projíždí. Zastaví se až o Krkonoše. To by sis, člověče, zajel!“

„Jak se tam tedy dostanu?“ začal být pavouček netrpělivý.

„Nevyrušuj,“ napomenula ho rosnička a znovu se zahloubala do svého jízdního řádu.

„Hm, hm – tu to máme! Jedenáct deset – zrychlený jihozápadní vítr. To je ono!“

„A zastavuje v Praze?“ Zeptal se pro jistotu pavouček.

„Musí stavět,“ poučila ho rosnička. „Připřahají tam k němu jeden takový menší průvan z Polabí.“

Pavouček Soukal rosničce pěkně poděkoval. V noci sotva okno zamhouřil, jen aby ten zrychlený jihozápadní vítr – pro pět ran – ještě nezaspal.

Ráno se rozloučil se zahrádkou, se všemi kytičkami a živáčky, co se s nimi přes léto kamarádil – a už tu byl jeho zrychlený jihozápadní.

„Pošlu vám pohlednici,“ mával pavouček.

Ale pak ho vzal vítr do své náruče – a zbylo z něj jen babí léto v povětří.

Jak smrček Chundeláček ke štěstí přišel (aneb v zimě ze smrčku Vánočním stromečkem)

Kde se vzal, tu se vzal – ze zabloudilého lesního semínka vyrostl v rohu zahrádky smrček – chundeláček. Vytahoval se za sluníčkem a houstl zeleným špendličím. Na větvích mu sedávaly lindušky a jedna z nich mu občas švitořila do ucha:

„Dívej se! Zahrádka kvete kvítky všech barev!“

Smrček se rozhlížel a říkal si: „Jakými kvítky pokvetu asi já?“

Byl trpělivý a čekal. Nejdřív se objevily sněženky. Jejich kvítky se chundeláčkovi náramně líbily. „Takové bílé zvonečky by mi slušely,“ říkal si a koukal, na které větývce se mu dělá sněženkové poupátko.

Jenže sněženky odkvetly a smrček – chundeláček se pořád jen zelenal. V zahrádce se rozvoněly žluté narcisy, strakatily se macešky, pak otevřely své tlamičky hledíky, jiřinky a astry třepotaly svými hlavami, jen smrček nic. Jak léto přešlo k podzimu, byl den ode dne smutnější.

„Za celé léto ani kvítek!“ stěžoval si plačky. Ale stěžoval si marně. Všechno kvítí už odkvetlo a zahrádka se uložila k zimnímu spánku.

Jedné noci se začal z nebe sypat sníh.

Záhony i stromy a keře pokryla měkoučká bílá duchnička, celý svět jako by se zachumlal do bílých závějí a všude kolem bylo najednou veliké ticho.

„Aspoň už nemám komu co závidě,“ povzdechl si chundeláček, když viděl kolem jen bílé pláně. Setmělo se a na nebi se objevila první hvězda. Pak druhá a třetí – a za chvíli jakoby nebe posypal stříbrným jíním.

Ta první, nejjasnější hvězda se rozhlídla po daleké zemi. Uviděla, jak se zasněžený smrek – chundeláček krčí v zaváté zahrádce a je smutný, že po celý dlouhý rok na něm nevykvetl ani jeden kvítek. Přišlo ji chundeláčka líto.

Zablýskla se – a hup! Skočila z nebe a uvelebila se chundeláčkovi rovnou na špičce. Jak sebou vrtěla, zářila jako drahokam.

„Já svítím!“ celý se štěstím zatetelil chundeláček.

Když to viděli ostatní hvězdy na nebi, jedna po druhé se začaly snášet do jeho větví. A náš smutný smrček – chundeláček byl ve chvíli, jako by ho někdo celý rozsvítil.

A nejenže zářil a blýskal se, ale taky tenoučce cinkal ledovými střechýly, které mu visely z jehličí jako náušnice z křišťálu.

Byl nejkrásnější ze všech. Z domku uprostřed zahrádky se vyhrnuly děti

a nestačily se divit:

„Už nemáme žádného chundeláčka! Na zahrádce nám vykvetl opravdický vánoční stromek!“

„Co by nevykvetl?“ řekl tatínek. „Vždyť dneska máme Štědrý den“!

A všichni si pod vyparáděným smrčkem – chundeláčkem zazpívali koledu.

Jak se zahrádka probudila ze zimního spánku
(aneb jarní probouzení přírody)

Byla jednou jedna zahrádka.

Ani malá, ani velká, ani chudá, ani bohatá – právě taková, aby se v ní všem rostlinkám a stromům dobře vedlo. Přes léto se zahrádka strakatila všemi barvami, s podzimem dokvetla a na zimu se uložila ke sladkému spánku pod sněhovou duchničku.

Toho roku byla zima zvlášť dlouhá a mrazivá. Zkřehlí ptáčci – zpěváčci se často choulili jeden ke druhému v krmítku, které pan zahradník pověsil na větev staré jabloně. Vždycky tam našli něco do zobáčku: křupavé semínko, sladký droběček nebo kuličku loje…

A tak zobali a taková zima jim přitom byla, že ani nepípli.

Jednoho dne přiletěl do krmítka kos. Rozhlédl se po zpěváčcích a povídá: „Co se klepete? Zpívejte přece!“

„Nemůžeme,“ pípali zpěváčci. „Nafoukalo by nám do krku!“

„Jednou začít musíme,“ poučil se kos. „Dokud neprobudíme jarní sluníčko, bude si zima na zahrádce dělat, co bude chtít.“

A aby dokázal, že to myslí vážně, nasadil notu a zatrylkoval slavnostní kosí fanfáru. Ptačí melodie se vznesla k nebi, proklestila si cestu sněhovými mračny a doletěla až ke spícímu sluníčku. Sluníčko si udiveně protřelo oči:

„Slyším dobře, nebo se mi to jen zdálo? Takhle přece dokáže zpívat jenom kos, když má přijít jaro!“

Vykouklo škvírou mezi mraky a uvidělo zasněženou zahrádku s promrzlými zpěváčky.

„Takhle to nenechám,“ řeklo sluníčko a hned se dalo do díla: zakouslo se do bílých závějí, opatrně odlouplo ledové rampouchy z plotu, tu do sněhu navrtalo dírku, tam zase ze záhonku uštíplo cípek bílé peřiny.

Ptáčci – zpěváčci nestačili koukat, jak se zahrádka proměňuje…

Načechrali si peří a spolu s kosem se radostně rozezpívali.

Panečku! Při takovém muzicírování se to sluníčku svítilo a hřálo. Za chvíli vysušilo poslední sněhovou kaluž, kolem cestiček se zazelenala travička a v ní se zabělaly první kvítky. To sněženky vystrčily hlavy ze země a roztančily se jako baletky v nadýchaných sukýnkách.

Za sněženkami vykoukly modré kštice šafránů, žlutě se rozsvítily narcisky a v koutku u plotu se plaše rozvoněly první fialky.

„Tak,“ oddechlo si spokojeně sluníčko. „Konečně je zima za horama!“

Rozhlédlo se po jarní strakaté zahrádce a pobídlo zpěváčky: „Zpívejte pěkně nahlas! Ať se jarním kytičkám dobře kvete!“

Zpěváčci nasadili tón na novou písničku a celá zahrádka se dala do voňavého tanečku.

Jak se smutná slunečnice začala zase usmívat
(aneb důležité sluneční paprsky)

Největší klepny jsou na zahrádce macešky. Ty vědí vždycky všechno první a nejlíp. A jak umějí pomlouvat! Sestrčí hlavy dohromady, nakrabatí strakaté tvářičky – a už to jde. Zrovínka jako dneska:

„Všimly jste si, dámy?“ začala ta velká žlutá s černým okem.

„Čeho, paní, čeho?“ vykulila modré oko nachová maceška.

„Sluníčka přece,“ ušklíbla se bílá maceška. „Nač to oko, paní, máte, když s nim ani pořádně koukat neumíte?“

Nachová maceška musela uznat, že je dnes sluníčko opravdu nějaké divné. „Takové nijaké.“ „Takové rozmazlené.“ „Takové celé zubaté!,“ klevetily macešky jedna přes druhou.

Sluníčko je uslyšelo, urazilo se a najust se schovalo do mraků. Dalo se do deště. Všechny kvítky na zahrádce otevřely své kalíšky, cachtaly se v nebeské vodičce a náramně so pochvalovaly. Jen jedna kytka ne. Sklopila hlavu, a čím víc se zahrádka radovala z letního dešťíčku, tím byla smutnější. Jmenovala se slunečnice.

To se ví, že klevetivé macešky si povadlé slunečnice všimly jako první.

„Má vlasy zplihlé jako provázky,“ šeptala ostatním nachová maceška.

„A pozorujte, dámy, to držení těla,“ přisolila si žlutá.

„No ne – máte svatou pravdu, dámo! Ona se hrbí!“ divila se modrá.

„Ona snad pláče!“

„Ona snad usychá!“

Za chvíli věděla celá zahrádka, že s milou slunečnicí je zle. Všichni uvadlou krasavici litovali, ale poradit nedovedli. Musela na to přijít až moudrá stará jabloň, co od nepaměti skláněla své větvě k zemi a leccos už pamatovala. Pokývala hlavou a řekla rozvážně:

„Stýská se jí, tak je to.“

„Po kom?“ „Po čem?“ „A proč jako?“ hned se začaly zajímat klevetivé macešky.

„Po sluníčku se ji stýská,“ řekla jabloňka. „Pomlouvaly jste ho a sluníčko se urazilo. Jestli se neudobří, slunečnice zvadne docela. Bez sluníčka je slunečnice jako bez života. Umře.“

Macešky byly najednou jako pěny. Teď byla dobrá rada drahá.

“ My to tak nemyslely,“ pípla ta žlutá a sklopila své černé oko provinile k zemi. „Sluníčko, sluníčko, přestaň se zlobit,“ škemrala nachová. „My už tě nikdy nebudeme pomlouvat,“ slibovala bílá maceška.

Sluníčko ještě chvíli trucovalo, ale dlouho to nevydrželo. Vykutálelo se z mraků a usmálo se zase na zahrádku jakoby nic.

Slunečnice se hned celá rozzářila a zvedla svou zlatovlasou hlavu k obloze. Macešky daly hlavy dohromady a spustily:

„Viděly jste, dámy, jak jí to sluší? A jak se culí! Nic bych za to nedala, že se nám slunečnice do sluníčka načisto zakoukala!“

To víte – macešky! Ty už se to klevetění sotva kdy odnaučí.